Svatý Jan Nepomucký 

     Jan z Pomuka. Kněz, generální vikář, mučedník. Později je uctíván jako svatý Jan Nepomucký a jeden z českých zemských patronů. Je rovněž patronem mostů, vorařů, vodáků, mlynářů, ale také cti a mlčenlivosti. Bývá nazýván stavitelem mostů mezi lidmi a národy.   

     Česká krajina je doslova protkána množstvím kostelů a kaplí, zasvěcených právě Janu Nepomuckému, ale i řadou soch na nejrůznějších náměstích, návsích nebo mostech s charakteristickými pěti hvězdami kolem hlavy světce a křížem v jeho rukách.

     Socha sv. Jana Nepomuckého v barokním slohu, umístěná původně na náměstí v Kněžmostě, byla zhotovena  v roce 1864 na náklady obce neznámým autorem z šedobílého jemnozrnného pískovce. Celková výška tohoto díla je 475 cm, výška postavy pak 170 cm. Na žádost faráře Františka Černohouze byla roku 1887 renovována. Opravu provedl kněžmostský truhlář, znalec malby a pozlacování V. Ječný za 14 zlatých. I přes nepříznivé deštivé počasí dokončil svou práci právě před svátkem sv. Jana Nepomuckého.

     V září roku 1948 odhlasovali představitelé Místního národního výboru Kněžmost na svém jednání přemístění sochy sv. Jana Nepomuckého z náměstí do parčíku před hřbitovem. Podle jejich vyjádření překážela socha dopravě. Ve farní kronice kostela farář píše: …možná že poněkud – a trochu též lidskýmu svědomí…

     V květnu roku 1949 byla tedy socha přestěhována ke hřbitovu. Přepravu vedl sochař z Březiny, jehož jméno není ve farní kronice uvedeno. Při stěhování byla uražena ruka s křížem a také dolní okraj. Na novém místě byla kromě těchto následků opravena i další poškození, především obličejové části a roucha, způsobená povětrnostními vlivy. Po celkovém omytí pomníku došlo k jeho zpevnění. Byly odstraněny cementové vložky a železné čepy. Kovový kříž, kterým byl pravděpodobně již před 1. světovou válkou nahrazen původní kamenný, byl po zrestaurování opatřen grafitovým nátěrem. Svatozář a palmová ratolest byly vytvořeny z mědi a pozlaceny.

 

 

Svatý  František z Assisi, vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone, zvaný též sv. František Serafinský

 Mnich, zakladatel žebravého řádu františkánů a mystik.

 

Svatý František se narodil 5. 7. 1182 v Assisi, asi 25 km východně od Perugie, dnešního hlavního města stejnojmenné provincie v oblasti Umbria. Františkův otec, Pietro Bernardone, byl bohatý obchodník s látkami. Matka Jana Picaová pocházela z Francie, patrně z Provence. Při křtu dostal jméno Giovanni (Jan). Protože od matky uměl francouzsky, dali mu kamarádi přezdívku malý Francouzek (Francesco - František). Toto jméno později použil jako jméno v řádu.

Za téměř tisíc let od jeho narození nakupili životopisci pro Františkovu slávu bezpočet historek, které jsou z větší části pouhé legendy. Např. není pravda, že se narodil ve stáji. V mládí se František nijak nevymykal ze společnosti bohatých mladíků, kteří by se dnes označili za zlatou mládež. Stejně jako ostatní miloval truvérské písně a hodlal se stát udatným rytířem. Daleko od pravdy nejsou ani zmínky o jeho bezstarostnosti a marnotratnosti. Aby svou touhu uskutečnil, zúčastnil se František v roce 1201 výpravy proti Perugii. Assisi však bylo poraženo a František strávil celý rok v zajetí, než byl dojednán mír a zajatci propuštěni. V zajetí trpěl vážnou chorobou, která mu také zabránila, aby se v roce 1205 zúčastnil tažení proti císaři Filipu Švábskému.

V průběhu vojenského tažení a nemoci měl František četné sny a vidění, ve kterých mu Bůh sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Ježíši Kristu. V mladickém nadšení se rozhodl vykonat pouť do Říma. Tam jej však čekalo obrovské zklamání nad bohatstvím církve a chudobou lidí. Zahodil peníze, vyměnil si oděv s nejbližším žebrákem a žebral u vchodu do baziliky. Po této příhodě putoval po kraji, pomáhal chudým, rozdával svůj majetek, až otci došla trpělivost a vydědil ho. František nějaký čas pobýval v klášteře v Gubbiu, kde pracoval jako umývač nádobí, opravoval kostely v Porziuncule a pomáhal malomocným.

Hlásal absolutní chudobu a úplné odevzdání do vůle Boží.

V té době se okolo něj shromáždili první žáci. V roce 1209 František sepsal jednoduchá řeholní pravidla a vydal se do Říma k papeži Inocencovi III. Ten zprvu jejich schválení odmítl, ale posléze je přece schválil a tak umožnil vznik Řádu mneších bratří. Doplněnou řeholi pak potvrdil papež Honorius III.

Je pochopitelné, že hlásání absolutní chudoby nebylo ani v té době nikterak populární a lidé se zrovna na jeho kázání nehrnuli. Odtud pochází známá legenda, že když nenalezl posluchače mezi lidmi, odešel do lesa a kázal lesní zvěři, která mu pozorně naslouchala.

Nicméně postupně jeho příznivců a následovníků přibývalo. V roce 1212 projevila zájem o následování Františka první žena, Klára. František nejdříve poslal Kláru do benediktinského kláštera, teprve později se rozhodl společně s ní založit Řád svaté Kláry (Ordo Sanctae Clarae, jinak známé jako Klarisky nebo Řád chudých paní). Členkou tohoto řádu byla svatá Anežka Česká.

V roce 1218 pak založil tak zvaný třetí řád pro věřící, kteří by ho chtěli následovat, ale nemohou nebo nechtějí se vzdát světského života (terciáti dnes terciáři). Mezi jeho příslušníky patřil např. francouzský král Ludvík IX. nebo německá šlechtična Alžbeta Durynská.

František toužil hlásat slovo boží po celém světě a nabádal k tomu i své následovníky. Stal se tak vlastně zakladatelem organizované misijní činnost. Toužil prý i po mučednické smrti a cílevědomě vyhledával nebezpečí. S křížovou výravu se dostal do Egypta a vypráví se, že se dostal až k tureckému sultánovi a hlásal mu evangelium. Ten byl Františkem tak zaujat, že ho navzdory všem zvyklostem nenechal ani mučit ani popravit, ale v pokoji ho propustil.

Jeho fyzický stav se však neustále zhoršoval. Podle legendy se 17. září 1224 na jeho těle objevila stigmata, tj. rány na rukou a boku, identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Na sklonku života i oslepl. Zemřel 3. října 1226 v Porciunkulii, v chatrči na zemi přikryt vypůjčeným pláštěm.

 

Hřbitov

Kněžmostští vystavěli chrám a jejich snahou bylo také mít svůj vlastní hřbitov v Kněžmostě.  Položením základního kamene k novému hřbitovu byl pověřen nejstarší občan, Václav Knobloch 83 let z Kněžmosta čp.91 19. listopadu 1845. Hřbitov byl založen na poli Jiřího Horáka z Kněžmosta čp.46, který jej pro tento účel daroval. 

O posvícení, 6. září 1846, byl hřbitov slavnostně vysvěcen vikářem Antonínem Markem. 

Na tomto hřbitově bylo jako první pochováno 15. října 1846 tři týdny staré dítě, syn Jana Hladkého, nájemníka ze Suhrovic . 

V roce 1937 obec hřbitov rozšířila, vystavěla pěknou kapli a na ni umístila kříž. Hřbitov znovu vysvěcen nebyl. 

 

Kněžmostské posvícení 

Posvícení je vzpomínková slavnost posvěcení kostela a slaví se ve výroční den tohoto posvěcení. Dostavba kostela byla vždy pro obec mimořádnou událostí, neboť jí bylo věnováno nemálo peněz a práce. Jeho existence význam obce vyzvedla, stal se kulturním a společenským centrem.

V Kněžmostě bývalo posvícení slaveno v říjnu, v neděli po svatém Havlu. Po vysvěcení kostela sv. Františka Serafínského dne 3. září 1843 začalo být posvícení slaveno vždy v neděli po 3. září. 

     Císařská medaile

     5. července 1844 udělil císař Ferdinand I. Janu Koutníkovy z Kněžmosta čp. 32, jako odměnu za dlouhé jeho působení v úřadě starosty, a také za zásluhy o výstavbu kněžmostského kostela, "velký stříbrný peníz na pentli". 

     Tento stříbrný peníz mu byl slavnostně předán na Klášteře  za účasti všech významných osobností této doby a tohoto místa, a také za účasti samotného hraběte Kristiána z Valdštejna. V Chrámu Páně na Klášteře byla poté sloužena mše svatá a po ní byl Jan Koutník pozván hrabětem na mnichovohradišťský zámek ke slavnostnímu obědu. Zde se připíjelo na zdraví, blaho a zachování domu rakouského, a také na zdraví Jana Koutníka a obyvatelů kněžmostských.